- Členství v EU představuje klíčovou bezpečnostní záruku pro země střední a východní Evropy.
- Role Severoatlantické aliance je spojená s vůlí USA.
- Česko se musí opřít o společný zájem evropských národů.
Globalizace a ambice některých zemí vrátit se do imperiálních kolejí vytvářejí silný tlak na prohloubení evropské jednoty, ať se to někomu líbí, či ne, řekl v rozhovoru s redaktorem HN Martinem Ehlem první český ministr zahraničí a bývalý europoslanec Josef Zieleniec, který nyní přednáší na New York University v Praze.
HN: Jak moc řecké volby změní Evropu?
Určitě změní, ale nemusí to být změna k horšímu, či dokonce, jak někteří očekávají, katastrofa, která bude kamínkem, jenž spustí lavinu destrukce Evropy. Rozdíl oproti první řecké krizi je velký, evropská ekonomika je stabilnější a na leccos se připravila – vznikly záložní fondy a bankovní unie. Unie si nemůže dovolit poskytnout řecké radikální levici politický úspěch. To by byl největší problém s ohledem na vývoj ve Španělsku, Itálii nebo Francii.
HN: Letos se po celé unii připravuje další desítka parlamentních voleb. Jaký na ně řecké výsledky budou mít vliv?
Ovlivní je přesně tak, jak EU přistoupí k jednání s novou řeckou vládou. V politice se nevyplatí někoho ponížit. Ať je zvolena jakákoli strana, tak je to výsledek vůle řeckých občanů. Ale jejich politická reprezentace bude asi také muset respektovat logiku fungování unie. Jako praktický politik bych řekl, že se poskytnou nějaké velmi symbolické ústupky, které umožní řeckému premiérovi nějak vykličkovat ze svých slibů před řeckou veřejností, ale které nevytvoří žádnou základnu pro opakování řeckého scénáře jinde.
HN: Jedno z těch hlasování se bude odehrávat v Británii, která podle slibu premiéra Camerona může potom uspořádat referendum o vystoupení z EU. Lze představit, co by se dělo v Evropě, kdyby se Británie rozhodla ji opustit?
Představit si to nejen můžeme, ale musíme. Neslučitelnost britské strategické vize a kontinentální vize není nová věc, ale je to především britský problém. Neustálé manévrování mezi výlučností a potřebou nebýt izolován je věc, která byla přítomna v britské politice téměř po celé 20. století. Premiér Cameron udělal strategickou chybu, že se snaží vyrovnat britským euroskeptikům, místo aby se jim postavil. Když se podíváme na britský průmysl nebo finanční sektor, tak představa odchodu z jednotného evropského trhu je mimo možnost Británie to zvládnout bez obrovských ekonomických problémů. Evropa je pro Británii důležitější než Británie pro Evropu.
HN: Jak se obecně dá v Evropě bránit euroskeptikům?
Musíme správně vnímat hierarchii našich současných problémů. Období minulých 20 let bylo výjimečné z hlediska rozložení sil ve světě. Evropa se postupně vrací ke geopolitickým problémům, které ji sužovaly v minulosti. Nejvýraznější je neskrývaná ambice Ruska se zase obout do imperiálních bot, ve kterých dupali po Evropě carové a generální tajemníci. Pro Vladimira Putina byl rozpad Sovětského svazu největší geopolitickou tragédií dvacátého století – a to je, prosím, století, kdy se udály takové geopolitické „maličkosti“ jako dvě světové války či studená válka.
Stačí trochu zvednout hlavu, nedívat se na svět jen z hlediska malých a krátkodobých provinčních problémů, ale vnímat dlouhodobou dynamiku, a je jasné, jakou hodnotu má evropská integrace. Členství v EU představuje klíčovou bezpečnostní záruku pro země střední a východní Evropy. Mnoho lidí včetně několika českých euroskeptiků říká, že unii nepotřebujeme, protože je tu NATO, které dává jednoznačné garance. Strukturální pevnost a košatost integrace jsou z hlediska bezpečnosti a stability ekonomického zázemí důležitější než existence aliance. Tu vůbec nepodceňuji, jako ministr zahraničí jsem dělal všechno možné pro to, abychom do NATO vstoupili. Jeho role je ale spojená s vůlí Spojených států a dobou, kdy se v Evropě také rozhodovalo o bezpečnosti USA. Jenže my se musíme opřít o společný zájem evropských národů.
Mnoho euroskeptiků bylo překvapeno, že Evropská unie byla schopna zformulovat jednotnou a rozhodnou politiku vůči Rusku a že tu politiku drží, přestože to na mnohé dopadá. Paradoxně největší kverulanti pocházejí ze zemí, které mají svoji zkušenost s ruským imperialismem, jako např. Česká republika či Maďarsko.
HN: Je možné si představit další rozšiřování unie, nebo se bude spíš dělit na jádro a periferii?
Další rozšiřování dlouho nebude na pořadu dne. Je nutná konsolidace tváří v tvář vnějším tlakům. Nejsou to jen ruské tlaky, ale, řekněme, globální ekonomický průvan. Udržení konkurenceschopnosti, vlivu na utváření světového ekonomického rámce či umění prosadit se v soutěži o globální zdroje přesahuje v této situaci možnosti jednotlivých evropských států. Toho už dneska samostatně nejsou schopny ani tzv. evropské mocnosti.
HN: Budou se toho účastnit všechny státy, nebo bude eurozóna sevřenější?
O tom se debatuje po celou dobu existence unie. Ale nakonec všichni zjistí, že bilance rozhodnutí neúčastnit se něčeho je vždy negativní. Typická je bankovní unie. Kolik argumentů padlo v různých zemích včetně České republiky, že je lepší se takové centralizace neúčastnit. Jenže logika evropské hospodářské politiky je taková, že monetární politika je jeden joystick, který drží v ruce Evropská centrální banka, a fiskální politiky jsou rozhozené do osmadvaceti joysticků. Každý chce tahat za ten svůj, a přitom se snaží volat po mechanismech, jak oddělit závazky jedné země od odpovědnosti za ně pro druhé země. To nejde. Bez další fiskální integrace to bude stejně úspěšné jako pokusy usmažit sněhovou kouli. Proto jsem přesvědčen, že jedním z hlavních trendů evropského vývoje bude tlak na další integraci fiskální politiky a že ve svých důsledcích to v budoucnu povede ke vzniku evropské fiskální politiky. I vnější podmínky volají po politické a ekonomické konsolidaci Evropské unie. Historicky byly integrační kroky odezvou na výzvy, kterým Evropa musela čelit. A teď stojíme před velkou výzvou. Největší jednoty se dosahuje tváří v tvář vnějším rizikům a ohrožením. Globalizace a ambice některých zemí vrátit se do imperiálních kolejí vytvářejí silný tlak na prohloubení evropské jednoty, ať se to někomu líbí, či ne.
HN: Kde je v tomto procesu místo České republiky? Máme, zdá se, nejproevropštější vládu za poslední řadu let…
Česká republika má bohužel silný sklon k provinčně národoveckému opatrnictví. Ať máme, nebo nemáme nejproevropštější vládu, chování ministrů uvnitř evropských institucí je pořád stejné: většinou tam mlčí, mnozí ani neumí promluvit jinak než česky. Tak se nemohou ani neformálně pobavit se svými kolegy. A v těchto kontaktech se přitom tvoří evropská politika. Zkuste si vzpomenout na nějakou významnou iniciativu České republiky či projekt, k němuž by se někdo připojil. To je samozřejmě voda na mlýn pro sebestředné exhibicionisty, kteří chtějí zaujmout a vyplňují uvolněný prostor radikálními výroky, ať to byl Václav Klaus, nebo teď Miloš Zeman. Při pohledu zvenku je to směšné. Z hlediska našich národních zájmů je to smutné.
HN: Jak bude vypadat Evropská unie za pět let?
Jak jsem už zmínil, prohloubí se propojení fiskální politiky v eurozóně, aby to odpovídalo organizaci měnové politiky. Tam je největší napětí. Doufám, že se unie dopracuje k větší integraci evropské infrastruktury, zejména energetické. Velkou výzvou bude fungování schengenského prostoru. Nápor imigrantů my tolik necítíme, ale v mnoha zemích to představuje problém číslo jedna. To bude vytvářet tlak na zrušení Schengenu nebo na jeho zásadní systémové změny. Schengen je přitom pro všechny příliš cenný, než aby padl za oběť. Řešení může být jediné: větší společné úsilí o ostrahu společných hranic, možná dokonce nadnárodní ochrana evropského prostoru. Některé země budou muset polknout hořkou medicínu související se suverenitou jejich fungování jako správců evropské hranice. Rozhodnutí ohledně národních hranic má v sobě mnoho symboliky, proto je vždy citlivé. Toto je věc, která výrazně posune meze politické integrace.
International 
Čeština