Místo ACTA projekt střižený na míru 21. století

Už dávno nevyvolala žádná obchodní dohoda takový ohlas, tolik protestů a nedorozumění, jako ACTA. Formálně jde o široce pojatou dohodu proti obchodu s padělky (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). Hlavní je ale spor o samotný koncept intelektuálního vlastnictví v době internetu a způsob vymáhání jednotlivých ustanovení dohody, který se mnohdy dostává do konfliktu s konceptem lidských práv a svobod. V naší zemi k tomu musíme přičíst selhání, kdy si premiér před několika dny s křížkem po funusu vzpomněl na nutnost provedení odborných analýz – po čtyřech letech po zahájení jednání, dva roky po jejich ukončení a měsíc po tom, co představitel ČR po řádném zmocnění vládou spornou smlouvu podepsal.

Předem je třeba zdůraznit, že právo na intelektuální vlastnictví je jedním z klíčových mechanismů stimulujících lidskou tvořivost a technický pokrok. Problém je v tom, že exponenciálně se zrychlující rozšíření a význam nových komunikačních technologií, zejména internetu, přímo volají po novém uchopení tohoto práva a způsobu jeho vymáhání.

Jde o vytvoření systému, který bude splňovat tři podmínky: bude ekonomicky efektivní, aby nedusil tvorbu a technický pokrok, bude jednoduchý a srozumitelný, protože fungování internetu se v blízké budoucnosti bude týkat většiny lidstva, a za třetí, ze zásadních důvodů nebude omezovat svobodu slova, právo na soukromí a další občanská práva.

Je to jednoduchý program, ale jeho naplnění je pro světovou komunitu velkou výzvou. Problémem smlouvy ACTA je, že se o přijetí této výzvy ani nepokusila. Místo toho pouze rozšířila zastaralý koncept z dob výhradně papírových knih na všechny možné nosiče. Přidala k tomu množství vágních pravidel a definic, které způsobí, že i tak jednoduchá věc, jako je citování, bude vyžadovat právní expertizy. V ostrém kontrastu s touto formulační měkkostí je na druhé straně rigoróznost a tvrdost jejich vymáhání, co může vést k rozsáhlému porušování práv lidí, kteří s krádeží intelektuálního vlastnictví nebudou mít nic společného.

I když došlo k takovému lapsu, je důležité konat. Je štěstím v neštěstí, že tato dohoda má smíšený režim – je to jednak klasická obchodní dohoda, a proto její podpis a ratifikace jsou pravomocí EU, jednak se týká trestního práva, a proto ji musí podepsat a ratifikovat také jednotlivé členské země. Bez toho Rada EU smlouvu nemůže přijmout. To, co by nezmohla svým nesouhlasem jedna byť významná země, může určitě prosadit Unie jako celek. Proces ACTA by Evropská unie měla, třeba na popud české vlády, zastavit a mezinárodní společenství by se mělo pustit do nového projektu, který by vytvořil koncept intelektuálního vlastnictví a jeho ochrany střižený na míru 21. století. I způsob přípravy nového konceptu by měl být zcela jiný než u smlouvy ACTA, zejména pokud jde míru otevřenosti těchto nových jednání.

Myslím, že je také důležité, aby se k selhání české administrativy v souvislosti s jednáním o smlouvě ACTA postavila čelem česká vláda, zejména premiér Nečas. Je dobře, že zastavil ratifikační proces. Ale když řekl A, dluží veřejnosti ještě B, C atd. Například, kdo je odpovědný za to, že vláda tuto smlouvu dojednala a schválila? Jaké byly hlavní body české vyjednávací pozice a jakým postupem se projednávaly? Kdo tyto dokumenty vytvořil, kdo připomínkoval a před kým zůstaly utajené? Bylo to selhání jednotlivců či systémová chyba fungování české exekutivy? Ale co je hlavní, premiér by měl informovat veřejnost, jaké závěry vyvodil pro budoucí fungování vlády při vyjednávání podobně zásadních mezinárodních úmluv.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.