Skylla a Charybda

Konec roku je dobou bilancování a přemýšlení, jak dál. Minulý rok přinesl evropskou úvěrovou krizi, která navázala na finanční krizi odstartovanou pádem velkých amerických bank před třemi lety. Co pro nás události minulého roku znamenají?
Zaprvé, nejde o krizi globální, je to především krize Spojených států a Evropy. Ostatní svět (až na výjimky, například Japonsko) se dynamicky rozvíjí. Zadruhé, není to krize jen ekonomická, je to především krize politiky. Způsobilo ji chování politiků, kteří jsou ochotni i za drobnou, ale okamžitě získanou politickou výhodu zavázat své země k velkým nákladům v budoucnosti. Zatřetí, není to jen krize každodenní politiky, ale politického systému jako takového, který umožňuje voličům tuto sebevražednou hru přijmout a řešit rostoucí propast mezi výkonem společnosti a spotřebními aspiracemi projídáním půjčovaných peněz, a ty, kdo tuto pyramidu provozují, opakovaně odměňovat volební přízní.
Rok 2012 by měl být rokem zvratu. Jinak hrozí, že Evropa ztratí globální konkurenceschopnost a politický vliv a celá další generace zažije ekonomický a sociální úpadek. Platí to v plné míře i pro Českou republiku. I když náš dluh zatím nepřesahuje polovinu HDP, rychle se k této hranici blíží. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že každé desetiprocentní zvýšení podílu dluhu na HDP snižuje hospodářský růst o 0,2 procenta. To znamená, že dokud se toho dluhu nezbavíme, budeme mít každoroční růst o 1 procento nižší. A to nemluvím o automatických důsledcích demografického vývoje, jako je nárůst nákladů na příští důchody či zdravotní péči. Velkým akutním problémem pak je očekávaný útlum v EU, kam směřuje téměř celý náš vývoz.
Lékaři vědí, že kombinace akutní a chronické nemoci klade větší nároky na léčbu, protože lék na jednu část problému může být kontraindikován pro jeho druhou část. To je také podstata dilematu současné české ekonomické politiky. Snížení státního dluhu může trvale zajistit jenom ekonomický růst. Omezování rozpočtových výdajů, jakkoli je nutné, růst tlumí. Ekonomická kompetence vlády je ve schopnosti najít takovou cestu mezi touto Skyllou a Charybdou, která by vedla na klidné vody dlouhodobého růstu. Vláda by proto měla přijít s věcně a časově sladěnou kombinací dlouhodobých a krátkodobých opatření.
Pro malou a na exportu závislou ekonomiku je cestou k růstu především zvýšení konkurenceschopnosti. Je mnoho faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost, ale jen dva je možné rychle mobilizovat pro reakci na akutní propad ekonomiky: devalvace měny a radikální zvýšení pružnosti trhu práce. Protože rozsáhlejší manipulace s hodnotou měny je z nejrůznějších důvodů vyloučena, zbývá pouze pracovní trh. Absence konkurence na pracovním trhu, nemožnost pružně měnit počet a strukturu zaměstnanců, nemožnost se rozloučit se zaměstnancem, který firmě nepřináší odpovídající hodnotu, podstatným způsobem naši konkurenceschopnost snižují. Není důvod, proč by podíl zaměstnaných na dobu určitou měl být pouze 8,5 procenta. Pravidla by měla být nastavena tak, aby tento typ pracovního vztahu byl běžný a dosahoval alespoň 30 procent podílu pracovního trhu. Podobně zaměstnávání osob samostatně výdělečně činných by už konečně nemělo podléhat zákonné restrikci a mělo by záviset pouze na dohodě zúčastněných.
Vládní politici prezentují omezování výdajů jako panaceum na současné ekonomické problémy. Škrty jsou nutné, ale musí mít především střednědobý a dlouhodobý horizont, krátkodobě musí převažovat rychlá, odvážná a radikální prorůstová opatření, namířená na prvním místě na trh práce. Strategie Nečasovy vlády je bohužel opačná a je vedená spíše primitivní účetní úvahou než konzistentní ekonomickou vizí.