Žádná polovičatá řešení

Dohoda o finanční disciplíně sice situaci zklidní, ale nevyřeší

Dynamika dluhové krize v Evropské unii připomíná požár ve městě. Nedokonalá a navíc běžně porušovaná protipožární opatření a pozdní a nedůsledný zásah po propuknutí ohně mají za následek, že hrozbě katastrofy musí čelit všichni, že stranou musí jít ostatní zájmy a běžné sousedské spory, že zvládnout situaci je nutné stůj co stůj a v co nejkratším čase.
Každá komunita, kterou taková událost postihne, musí urychleně vyřešit tři úkoly: zaprvé, jak uhasit šířící se oheň, zadruhé, jak zabránit vzniku požáru do budoucna a zatřetí, jak zajistit obnovu a nový rozkvět města. Podívejme se, jak se evropští státníci během své desetihodinové pracovní večeře těchto tří úkolů zhostili.
Víkendová dohoda o prohloubení ekonomické integrace, a zejména shoda na závazné a vymahatelné fiskální disciplině, otevřela cestu pro Evropskou centrální banku, která se tak bude moci více angažovat při přímém hašení požáru bez velkého rizika destabilizace společné měny. Když se k tomu přidají dva stabilizační fondy s 500 miliardami euro a dalších 200 miliard, které se předají Mezinárodnímu měnovému fondu pro jeho aktivitu v Evropě spolu s dalšími zdroji, je to hasičská stříkačka disponující téměř bilionem eur. Pro zklidnění situace v eurozóně by to mělo stačit. První úkol je, zdá se, splněný.
Složitější je to ale s úkolem číslo dvě. Byly sice definovány zásady odpovědné fiskální politiky a jejich vymáhání, ale není jasné, jak a kdy se země, které teď nesplňují kritéria, vřadí do tohoto systému. Přitom dostat se z úrovně zadluženosti kolem 100 procent HDP, jakou mají Řecko či Itálie, na předepsaných 60 procent může trvat léta, možná celou dekádu. Druhý úkol je tedy splněný z poloviny. Do března, kdy se má podepsat podrobná smlouva, musí být jasno, jinak se celá stavba ocitne znovu na písku.
Největší problém je ale s třetím úkolem. Pro zajištění dynamického růstu a konkurenceschopnosti samotná finanční disciplina nestačí. Ba naopak. Bruselský závazek dokonce omezuje volnost fiskální politiky členských států, a tím snižuje jejich schopnost ovlivňovat agregovanou poptávku a tlumit cyklické výkyvy. To může být v podmínkách globální konkurence podstatná nevýhoda. Proto funkční a efektivní měnovou unii musí doprovázet unie fiskální.
I když někteří komentátoři označili víkendovou dohodu jako vznik fiskální unie, nenechme se mýlit. Finanční disciplina je pouze první, byť nutný krok k fiskální unii. Fiskální unie schopná zajistit efektivní makroekonomický rámec pro evropskou ekonomiku musí mít vlastní, na členských státech nezávislý, zdroj daňových příjmů a instituci, která správou rozpočtu ovlivňuje makroekonomické prostředí a zmírňuje důsledky nehomogenity jednotného ekonomického prostoru, dohlíží na dodržování finanční discipliny a celkově reguluje finanční rámec, v němž unie funguje.
Když se v 90. letech rodil koncept měnové unie, politici věděli, že vznik společné měny je jen jedním z mnoha kroků v ekonomické integraci Evropy a že fiskální unie je nutným důsledkem společné měny. Tak dlouho doufali, že je rozhodnutí možné odsouvat, až úvěrová krize a obrovská globální konkurence o investiční zdroje odhalily slabé místo tohoto uspořádání. Bylo by velkým selháním, kdyby se nyní evropští lídři nepoučili, zopakovali fatální chybu z počátku 90. let a spokojili se polovičatým řešením.
Abychom měli kvalitní loď, nestačí jenom zalepit díru, kterou do podpalubí teče voda. Dohoda o finanční disciplině sice situaci zklidní, ale systémové napětí mezi měnovou a fiskální politikou nevyřeší. Kdyby u toho zůstalo, úvěrově nespolehlivou unii bychom nahradili unií fiskálně rigidní, která by měla velký problém obstát v globální konkurenci.