Velké
společnosti v Česku neplní jen ekonomickou roli. Sílí i jejich vliv na politiku
a tvorbu zákonů. „Hlavně jde o státní či kvazistátní instituce jako například
ČEZ, České dráhy nebo Českou poštu,“ říká ekonom Josef Zieleniec. Podle něj je
nejvyšší čas na hlubokou, a hlavně systémovou změnu.
LN Nebývá zvykem, aby se ekonomický rozhovor stal
hitem sociálních sítí. V tomto týdnu se tak ale stalo. Jistý finančník v
rozhovoru pro BBC uvedl, že mnoho obchodníků sní o příchodu další krize,
protože na ní mohou vydělat. Uvedl také že ekonomiku neřídí vlády, ale
investiční banka Goldman Sachs. Přestože lze tyto výroky považovat za
nadsazené, není na nich i kus pravdy?
Velká část
finančních spekulací souvisí s predikcí růstu nebo poklesu, a makléři, kteří
vsadí na pokles, na recesi skutečně vydělají. Co se vlivu investičních bank
týče, je pravda, že banky, které působí napříč celým světem, shromažďují nejen
velké finanční prostředky, ale také si vytvářejí velký politický vliv.
LN Lze tedy souhlasit s tím, že vliv nadnárodních
investičních bank a dalších strategických společností převyšuje vliv národních vlád?
Neřekl bych, že
jejich vliv převyšuje vliv vlád. Veřejná moc se nikdy nesmíří s tím, aby
nevládní instituce totálně ovládaly ekonomiku. Ekonomika není jenom hra peněz,
ekonomika zajišťuje fungování celé společnosti, zajišťuje práci. Veřejná moc se
proto vždy bude snažit udržet nad ekonomikou kontrolu.
LN O nadměrném vlivu korporátního sektoru na veřejný
sektor se hovoří i v Česku, například v souvislosti s energetickou
společností ČEZ. Jak významný je podle vás tento vliv v naší zemi?
Uplatnit svůj
vliv se snaží velké finanční a průmyslové instituce všude na světě. Občané by
měli mít elementární garance, že vztah firem a státu bude korektní. Naší českou
specialitou je, že největší vliv často mají státní či kvazistátní instituce.
Zmínil jste ČEZ, já mohu doplnit například České dráhy, ale našly by se i
další. Zde již pozorujeme náznak hrubé systémové chyby.
LN Co máte na mysli?
Politici jmenují
klíčové činitele těchto firem. Tyto firmy ale následně často ovlivňují
politiku, a to velmi netransparentním způsobem. Firmy by měly hrát hlavní roli
v oblasti ekonomické. Ony však slouží k udržení moci konkrétních skupin či
jednotlivců. Toto je systémové selhání. Politici s tím ale bohužel nechtějí moc
dělat. Když se podíváte například na vývoj legislativy v energetice či na
železnici, respektive na antimonopolní působení v těchto oblastech, tak vidíte,
že různá opatření jsou často záměrně politickou mocí nastavována k výhodě
velkých firem. Na oplátku pak tyto firmy poskytují výhody politickým skupinám a
politickým stranám.
LN Jaké například?
Od personálních
výhod až po finanční. Je to pokřivený systém. Není to ale výhradně česká
specialita. Například ve Francii je to u mnohých podniků podobné. Každopádně je
to ale špatně. Ničí to ekonomiku i politiku. Jediná cesta, jak z toho ven, je
přesunout podstatnou část aktivit státních firem do soukromého sektoru. Když
vidíte, jak se České dráhy zuřivě bránily otevření tras pro konkurenci a jak
teď rapidně musí jít dolů s cenou, tak si spočítejme, kolik jsme my všichni na
jejich výsadním postavení za posledních dvacet let prodělali.
LN Kolik takových firem podle vás je?
Ve větší či
menší míře se to dotýká každé větší firmy, ve které má stát kontrolu. Klidně
mohu zmínit i Českou poštu. Ta má také z velké části postavení, které při dnešních
technologických možnostech již neměla mít. Stát poště dodává stále další
zakázky a požadavky, které by správně měly být předmětem obecných soutěží.
Takových firem je ale více. V každém regionu mají podobný vliv regionální
firmy, ve kterých vykonávají kontrolu regionální či městští politici. Proto je
potřeba systémová reforma.
LN Jak reálná tato reforma je?
Mám pocit, že je
to podobné jako u přímé volby prezidenta nebo se zachováním rozsáhlé poslanecké
imunity. Jedná se o tak přímý útok na moc současného politického
establishmentu, že politici sice budou mluvit o vůli změnit to, ale zároveň
budou vyzdvihovat množství problémů, které jim to znemožňují.
LN Hovořil jste o nejrůznějších výhodách, které firmy
poskytují politikům výměnou za zohlednění jejich zájmů. Je součástí těchto
výhod i korupce?
Jedná se o celou
paletu nástrojů. Samozřejmě jsou velmi pečlivě skrývány. Avšak z ekonomického pohledu
je zřejmé, že mnoho změn, ať už legislativních či personálních, často postrádá
tržní logiku.
LN Vy sám jste v minulosti zformuloval zákon o střetu
zájmů politiků. Setkal jste se s nevolí při jeho prosazování?
Zákon byl schválen
s takovými úpravami, které ho nakonec oslabily. Je málo účinný a naopak vytváří
mnohé problémy. Nerad bych ale, aby z mých vyjádření vyzařoval pocit beznaděje
pro boj s korupcí. Jedná se o běh na dlouhou trať. O nápravu se musíme snažit
neustále. Je také potřeba mít na paměti, že korupce je odvislá i od typu
politického systému. Jsem přesvědčen, že kdyby parlamentu hrozilo veřejné referendum
o přísnější úpravě některé legislativy, byl by otevřenější debatě o účinných
prostředcích proti korupci.
LN Jaké změny by měly být provedeny nejdříve?
Klíčová je dnes
absolutní transparentnost finančního hospodaření veřejných institucí. Podívejte
se, jak se dnes sabotují pokusy novinářů získat informace o platech ve státní
sféře. Jak veřejné instituce kličkují, když mají zveřejnit smlouvy se soukromým
sektorem. A to i přes skutečnost, že dnes existuje zákon, který to vyžaduje.
Každý, kdo nastupuje do státní sféry, by měl přijmout, že jeho odměny jsou veřejné.
Podobně transparentní by měly být i transakce firem, které státním institucím
dodávají zboží a služby. Dnes to ale funguje tak, že některé státní společnosti
dokonce podepisují dodatky o utajení se soukromými firmami. Záměrné utajování
podstatných skutečností by se mělo stát předmětem trestního stíhání.
LN Prezident Václav Klaus nedávno prohlásil, že nezná
žádná „tvrdá data“ o korupci a že míra korupce v Česku je v podstatě podobná
situaci v západní Evropě, kde však probíhá kultivovaněji. Souhlasíte s tímto
názorem?
Neslyšel jsem
ten výrok. Ale zní to jako konstatování, že ještě neumíme elegantně krást a že
bychom se to měli naučit. S tím hrubě nesouhlasím. Podívejte se na každoroční výzkum
společnosti Transparency International, který měří subjektivní vnímání korupce
v každé zemi z hlediska samotných občanů a podnikatelů. Tento žebříček je
nápadně shodný s tím, jak my sami vnímáme jednotlivé společnosti v Evropě. Na
špičce jsou severské země, kde je kladen velký důraz na morální aspekt
fungování státní správy. Politici by neměli relativizovat svými výroky to, co
my všichni dobře vnímáme. Tedy, že naše společnost není v oblasti korupce
zdravá a že ve srovnání se západoevropskými zeměmi pokulháváme.
LN Nenapomáhá ke snižování transparentnosti, a tudíž i
k vytvoření korupčního prostředí přesouvání stále větších pravomocí z
jednotlivých národních států na evropské instituce v Bruselu?
To je úskalí
zastupitelské demokracie. Z tohoto hlediska by bylo nejlepší všechno rozhodovat
v obci, kde by byl starosta pod přímou kontrolou.
LN Vraťme se ještě tam, kde jsme začali, tedy k vlivu
politiků na řešení krize. Jak moc jsou bruselští úředníci kompetentní k
vyvedení Evropy z hospodářské recese?
Vyvedení Evropy
z krize není v rukou bruselských úředníků, ale v rukou lídrů národních států. Všimněte
si, že trhy nereagují ani tak na to, co říká pan Barroso (předseda Evropské
komise – pozn. red.), ale na to, co řekla německá kancléřka Merkelová v
Bundestagu nebo francouzský prezident Sarkozy po jednání s ní. Evropský systém
je příliš těžkopádný na dynamiku krize. Má-li euro i nadále fungovat, musí
dojít k větší integraci fiskálních politik, což znamená i prohloubení politické
integrace. Každá krize generuje politickou odvahu, velká rozhodnutí a velké
lídry. Když mluvíme o velkých politicích z minulosti, jedná se o politiky aktivní
v dobách velkých problémů.
LN Průvodním jevem fiskální integrace ale bude ztráta
národní suverenity.
Je to tak. K
tomu se bude muset každý rozhodnout. Je to jako v soukromém životě. Vždy je
něco za něco. Každá země si musí dát dohromady všechna pro a proti. Svou roli
musí sehrát nejen ekonomické argumenty, ale také ty politické. Představa, že se
prostor střední a východní Evropy ocitne opět bez možnosti spolupodílet se na
formování evropské politiky, je děsivá. Nedovedu si představit, že u stolu, kde
se rozhoduje o politice a ekonomice Evropy, sedí Německo a nesedíme my. To
bychom se dostali do strašné situace.
LN Na Německu je ale česká ekonomika stejně závislá a
hlas Česka v evropských institucích je s hlasem Německa neporovnatelný.
To není pravda.
Velké země samozřejmě mají větší vliv. Ale náš vliv je větší, než jaký by
odpovídal poměru počtu obyvatel.
LN Byl jste ministrem zahraničí v době, kdy Česko
směřovalo do EU. Očekávali jste v polovině 90. let takový vývoj?
Takovou krizi
čekal málokdo. Faktem je, že celková logika evropské integrace je postavena
spíše na směřování někam než na hledání konečného stavu. Mnoho lidí si uvědomovalo,
že integrace se ocitla uprostřed řeky a že zbývá volba buď se vrátit na břeh,
ze kterého vykročili, anebo se vydat dále. Uprostřed proudu věčně setrvat
nelze. Když začínala v 50. letech minulého století evropská integrace, nikdo si
nedovedl představit společnou měnu. Ne z důvodu složitých ekonomických
souvislostí, ale z důvodu národní hrdosti. Marka byla pro Němce symbolem
jejich ekonomického úspěchu, pro Francouze byl frank spojený s názvem země.
Řecká drachma zase existovala 2 500 let. Kdyby někdo na počátku evropské
integrace prohlásil, že se vše zruší, byl by považován za snílka.
LN Nedávno zaznělo, že Česko má šanci stát se
ostrůvkem stability v regionu, jakýmsi Švýcarskem východní Evropy. Není to pro
Česko dobrá alternativa?
Myslím, že ne. I
Švýcaři si uvědomují, že i pravidla v bankovnictví či farmaceutickém průmyslu,
tedy v jejich tradičních sektorech, se tvoří v EU. A oni je musí přijmout,
jinak by z toho byznysu vypadli.
Ekonom-diplomat Josef
Zieleniec (65)
Do povědomí
veřejnosti vstoupil coby ministr zahraničí v letech 1993 – 1997. Většinu své profesionální
kariéry věnoval ekonomii. Před rokem 1989 pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV.
Zabýval se i transformací centrálně plánované ekonomiky na tržní. Počátkem roku
1990 založil Centrum pro ekonomický výzkum a vzdělávání (CERGE) na Univerzitě
Karlově. CERGE bylo prvním studijním programem amerického standardu Ph.D. v
ekonomii ve střední a východní Evropě.
International 
Čeština