Dva bankovní scénáře

Při úvahách, jak evropská úvěrová krize ovlivní naši ekonomiku, se většinou soustřeďujeme na důsledky zpomalení či recese v eurozóně. Jako malá ekonomika, která značnou část národního důchodu realizuje prostřednictvím vývozu, jsme samozřejmě velmi zranitelní výkyvy na exportních trzích. Neměli bychom ale zapomínat na další mechanismus, kterým naši ekonomiku může citelně ovlivnit úvěrová krize eurozóny.
Na našem bankovním trhu dominují banky, které mají centrály v některé ze zemí eurozóny, ať je to Francie, Belgie, Rakousko či Itálie. Privatizace bank do rukou strategických investorů byla úspěšným (byť velmi zpožděným) krokem naší ekonomické transformace. Došlo nejenom ke kapitálovému dovybavení našich bank, ale i k přenosu know-how a korporátní kultury, která bankovní sektor zefektivnila. Bankéři a politici často zdůrazňují, že naše banky jsou zdravé, dobře kapitálově vybavené a jejich transakce s mateřskými bankami v zahraničí jsou prakticky online monitorovány naším bankovním dozorem. To je pravda, což ale neznamená, že nám z této strany nic nehrozí.
Úvěrová krize dnes naplno zasahuje banky eurozóny, všechny mají plné knihy velmi problematických aktiv. Nejde už jenom o řecké, ale především o italské a španělské vládní dluhopisy. Nová Basilejská bankovní dohoda (tzv. Basel III), která dále zpřísnila pravidla, bude nutit bankovní dozory v zemích eurozóny k mimořádnému tlaku na zvýšení kapitálové vybavenosti. První vlaštovku jsme zaznamenali 21. listopadu, kdy rakouský bankovní dozor nařídil urychlené kapitálové dovybavení mj. skupin Erste a Raiffeisen, které vlastní také významné banky v České republice. Přitom v situaci, kdy akcie bank padají dolů téměř volným pádem, je pro ně velmi obtížné získat nový kapitál na trhu.
Lze si proto představit dva možné scénáře, které budou volit banky pod tlakem regulačních úřadů ve svých zemích. První možnost, jak by bankovní skupiny v eurozóně mohly vylepšit svoji kapitálovou vybavenost, je prodej některých částí. Jejich české dcery by mohly být přirozenou volbou. Prodej úspěšných částí skupiny je ale pro majitele psychologicky obtížný a z ekonomického hlediska dlouhodobě ztrátový.
Druhý scénář nabízí řešení v oblasti jmenovatele zlomku popisujícího kapitálovou vybavenost: nemohou-li banky navýšit kapitál, budou v pokušení omezit úvěrování. Naše banky již dnes mnohdy představují značnou část svých skupin a jsou kapitálem dobře vybavené. Když tedy ony omezí úvěrování, mohou podstatným způsobem vylepšit konsolidovanou kapitálovou vybavenost svých matek v eurozóně. Náš bankovní dozor nemá přitom prakticky žádné nástroje, jak takovému jednání čelit.
V době, kdy zpomalení či recese v eurozóně už začíná ovlivňovat náš vývoz, stává se domácí poptávka ještě důležitějším faktorem růstu než v klidných dobách. Bankovní krize by tak prostřednictvím omezení úvěrů mohla podvázat náš domácí trh v nejhorším možném okamžiku.
Je důležité, aby si toho naše centrální banka a politická reprezentace byly dostatečně vědomy. I když nejsou formální nástroje, jak zamezit hrozícímu omezování úvěrů, je možné alespoň politicky tlačit vlastníky, aby spíše než druhý scénář volili přímočaré řešení prodeje své české dceřiné banky. Aktivní a předem připravená politika ČNB a vlády by mohla například zajistit, aby se prodávaná banka ocitla v rukou porfoliového místo strategického investora. Bylo by to ke prospěchu našeho bankovního trhu. Nejenom proto, že by ve všech aspektech vycházela z regulace odrážející podmínky našeho trhu, ale také proto, že by to znamenalo větší diverzifikaci typů vlastnické struktury, a tím i dokonalejší konkurenci na našem trhu bankovních služeb.