Co už politici začínají chápat

Koncem minulého týdne se úrok, který musí platit italská vláda za nové půjčky, přiblížil kritickým sedmi procentům. Dynamika očekávání finančních trhů v takové situaci nemilosrdně rychle zhoršuje situaci dlužníka. Hrozí, že v krátké době italské vládě už nikdo za jakžtakž přijatelný úrok nepůjčí a Evropská unie bude muset čelit problému o řád většímu, ve srovnání s nímž je zachraňování Řecka jen nevinnou etudou.
Stupeň provázanosti jednotlivých členských zemí dosáhl takové míry, že fakticky všichni ručí za dluhy každého. Jako horolezci spojení lanem nemohou členské země připustit, aby někdo uklouzl. Dosavadní průběh dluhové krize tuto dříve jenom hypotetickou možnost přeměnil v naléhavý imperativ.
Neexistují přitom účinné nástroje, které by mohly zamezit nadměrnému zadlužení, ani nástroje pro řešení takové situace, o nástrojích na podporu ekonomického výkonu a konkurenceschopnosti eurozóny jako celku ani nemluvě. Tato situace paradoxně dává za pravdu oběma protikladným táborům ve starém sporu ekonomů o povahu evropské měny.
V právu jsou jak ti, kdo říkali, že integrace nikdy neměla pokročit tak hluboko, aby vznikla měna mimo prostor státní suverenity, tak ti, kteří tvrdili, že integrace se zastavila na půli cesty a problémem je nikoliv společná měna, ale to, že není doprovázena podstatnou fiskální, a tudíž i politickou integrací.
Protože evropská integrace a také vznik společné měny jsou především politickým projektem, do kterého evropské národy v minulých 60 letech vložily historicky mimořádné úsilí, evropští vůdci vědí, a říkají to nahlas, že musí pokračovat za každou cenu. Pak si ale musí nalít čistého vína. Vyřešení této krize a dlouhodobá stabilizace bez radikálního prohloubení integrace eurozóny nejsou možné.
Téměř dva biliony eur italského dluhu a další problémy, které číhají za obzorem, už nelze řešit kutilskými postupy na ad hoc svolávaných nočních summitech jako v případě Řecka. Musí nastoupit systémové změny, které povedou k využití standardních postupů jak v měnové, tak především v rozpočtové a daňové oblasti. Klíčoví politici eurozóny už postupně začínají chápat, že budou muset skočit a plavat ve vodách společné evropské fiskální politiky. Postávání na břehu a zkoušení palcem u nohy, zda je voda dostatečně teplá, skončilo minulý týden s hrozbou, že Itálie může brzy ztratit přístup na úvěrové trhy.
Eurozóna jako celek má klíčové ukazatele zadluženosti a deficitu na dobré úrovni. Na tom je možné stavět. Jenže… Všechny představitelné nástroje skutečného a dlouhodobého řešení dluhové krize a stabilizace evropské ekonomiky znamenají nejenom rozložení dluhového břemena hříšníků na všechny, ale je také nepředstavitelné je použít bez současného přikročení k hlubokým institucionálním změnám v eurozóně a pravděpodobně v EU jako celku. Nelze si představit společnou fiskální politiku v režii mezistátních summitů. Muselo by vzniknout centrální rozhodovací místo vybavené nejenom příslušnými pravomocemi, ale i patřičnou legitimitou. Obdobně je obtížné si představit smysluplnou fiskální integraci bez společných dluhopisů a ty zase bez nějaké formy daně, která by pokrývala celý prostor eurozóny…
Fiskální a ekonomická politika jsou přitom esencí politiky jako takové. Proto eurozónu a EU nutně čeká v blízké době rozhodování o zásadním prohloubení politické integrace. A mnohé země budou postavené před dilema, zda se účastnit. Nás nevyjímaje.