Ekonom | 9.12.2010 | rubrika: analýzy & trendy | strana: 34 | autor: Josef Zieleniec
Tajná americká diplomatická korespondence svědčí o sbližování veřejné a důvěrné části zahraniční politiky.
KRIZE DIPLOMACIE
Když se v posledních listopadových dnech objevily na serveru WikiLeaks první ukázky důvěrné americké diplomatické korespondence, vyvolaly mediální bouři. Světová média se soustředila na pikantní stránky psychologických charakteristik světových vůdců, které američtí diplomaté posílali do washingtonské centrály. Hitem se stali >teflonová Merkelová«, >děvkař Berlusconi« či >alfasamec Putin«.
Po opadnutí prvního prachu zvířeného wikipumou začalo období věcnější reflexe této bezprecedentní události. Objevily se první pokusy vysvětlit, proč byly dokumenty zveřejněny a jaké to bude mít důsledky.
Byl to pokus >zničit svět«, prohlásil šéf italské diplomacie Frank Frattini, který jinak patří k těm solidnějším ze současných italských politiků. Jeho polský kolega Sikorski sice zdrženlivěji, ale o nic méně absurdně označil publikaci amerických archivů za >útok na svobodu slova«.
I když se pousmějeme nad sebestředným prohlášením italské vlády, že šlo o útok na Itálii, musíme se vážně zamyslet nad domněnkou, která se objevovala poměrně často, a to nejenom ve Washingtonu, že šlo o cílený útok na Spojené státy ve snaze je ponížit a paralyzovat jejich diplomacii.
Bylo to skutečně >11. září světové diplomacie«, jak hlásaly novinové titulky? Bude to znamenat ztrátu důvěry v americkou diplomacii a její totální kompromitaci? Je důvěrná komunikace, po celé dějiny lidstva uznávaný nástroj fungování mezinárodních vztahů, skutečně minulostí?
Vojín rád Lady Gaga Když jsem se po vypuknutí aféry WikiLeaks prvně dočetl, že podezřelým z krádeže dat z amerického diplomatického archivu je dvaadvacetiletý voják americké armády v hodnosti vojína, považoval jsem to za zlomyslnou kachnu, která bude brzy uvedena na pravou míru.
Postupně jsme se ale začali dovídat detaily o americkém systému SIPRNet (Secret Internet Protocol Router Network), který slouží ke shromažďování a sdílení zpráv a analýz z diplomatických misí a vojenských základen z celého světa. A skutečnost se ukázala ještě hrozivější než první dojem.
Systém funguje od poloviny 90. let a mají k němu přístup více než tři miliony (!) amerických úředníků a vojáků. Když vojín Bradley Manning stahoval na cédéčka, nadepsaných jako alba známé zpěvačky Lady Gaga, gigabyty informací z amerického diplomatického archivu, tajný informační systém největší mocnosti světa ani nepípnul.
V této situaci se nelze divit, že došlo k tak rozsáhlému úniku informací. Je-li nějaký důvod k údivu, tak spíše to, že k němu nedošlo už mnohem dříve.
V mnoha evropských i našich médiích jsem zaznamenal notu škodolibosti nad gigantickým selháním americké administrativy, které odhalila aféra WikiLeaks. USA jsou v současnosti pilířem západního světa, garantem jeho bezpečnosti a zachování jeho způsobu života. Ve světle toho by nám spíše než škodolibost měly nejdříve přijít na mysl obavy a solidarita.
Nemusíme dlouze dumat o motivech, které vedly skupinu lidí kolem Juliana Assangea k vytvoření portálu WikiLeaks, a honu, který tím spustili na veškeré důvěrné dokumenty.
Každé malé dítě asi zná odpověď Edmunda Hillaryho na otázku, proč se vlastně vypravil zdolat nejvyšší horu světa. Jeho >Protože existuje« je nejlepším popisem věčné touhy člověka dosahovat dalších a dalších met. Existence internetu, možnosti přenosu dat a nosiče, které se vejdou do dlaně a pojmou gigabyty informací, jsou Mount Everestem dnešního světa tajných dokumentů.
Na nic jsou řeči o anarchismu, antiamerikanismu, útoku na západní demokracii či na svobodu slova. Lidé vytvořili takový portál jednoduše proto, že je to možné.
Problém je v systému, jak státy zacházejí se svými důvěrnými daty, nikoli v existenci internetu. Pokusy řešit problém vlastního selhání kriminalizací WikiLeaks či cenzurou internetu, jak o tom dnes mluví překvapivě mnoho amerických a evropských politiků, jsou tím skutečným a velmi nebezpečným útokem na svobodu slova a západní demokracii.
Těžká zkouška diplomacie USA Pro mne jako pro toho, kdo téměř šest let řídil českou diplomacii, byl ale velmi zajímavý další aspekt zveřejněných diplomatických hlášení a analýz – mimořádná profesionalita amerických diplomatů doložená kvalitou americké diplomatické korespondence. Část této kvality je dána přístupem k vrcholným politikům hostitelské země a k dalším informačním zdrojům, což je pro diplomaty z jiných států, než je největší světová supervelmoc, mnohem obtížnější. Ale rozlišit podstatné od nepodstatného, analyzovat a na tomto základě předvídat politický vývoj je již záležitostí profesionality.
Třeba analýzy situace v Rusku či na Blízkém východě zveřejněné na WikiLeaks jsou skvělé nejen tím, jak popisují a třídí fakta, ale také tím, jak se naplnily jejich předpovědi.
Americkou diplomacii teď čeká možná největší zkouška v její dosavadní historii. Utěsnění informačního systému ministerstev zahraničí a obrany je jenom snadnější částí tohoto úkolu.
Jak přimět politiky a další informační zdroje v hostitelských zemích, aby nepřerušili otevřenou výměnu informací a názorů? Jak zabránit byť dočasné ztrátě vlivu způsobené tak rozsáhlou ztrátou důvěry?
Klasickým diplomatickým řešením v případě ztráty důvěry je výměna velvyslance či dalších diplomatů. Bezprecedentní geografický a věcný rozsah toho, co se stalo po publikaci amerického diplomatického archivu, takové řešení prakticky znemožňuje. Ani obrovské lidské zázemí americké diplomacie neumožňuje okamžitou výměnu personálu na 200 zastupitelských úřadech po celém světě.
USA jistě urychlí rotaci diplomatů, ale těžiště řešení problému důvěry musí zůstat v rukou těch, jejichž otevřená a často pro hostitele nelichotivá hlášení si teď mohou politici v každé zemi volně pročítat.
Slušný lhář v cizí zemi Dnes už klasická definice diplomata z úst britského vyslance v Benátkách v 17. století říká, že diplomat je >slušný člověk, který je vyslán do ciziny, aby lhal v zájmu své země«.
Saúdskoarabský král asi nemá radost z toho, že ačkoli veřejně hlásá nutnost muslimské jednoty, americká diplomatická korespondence dokládá, že dlouhodobě tlačí Spojené státy k útoku na Írán.
Jak se asi dívají Pákistánci na svého předsedu vlády, který vysvětluje Američanům, že klidně mohou útočit na Taliban i na území jeho země a nesmějí si nic dělat z toho, že on bude v parlamentu proti tomu hřímat. Zveřejněné dokumenty odhalily mnoho takových rozporů mezi slovy a činy, ale z toho, co zatím víme, netýká se to ani USA, ani žádné další významné demokracie.
Americké diplomatické depeše odhalují povzbudivě malý rozdíl mezi tím, co Spojené státy deklarují veřejně, a úvahami v důvěrných dokumentech. Jako by ta stará anglická definice diplomacie v případě současných Spojených států a také dalších západních zemí přestávala platit.
Je to obrovský posun ve srovnání s nedávnou minulostí. Takzvané >Pentagonské dokumenty«, které přes vládní pokusy tomu zabránit publikovaly v roce 1971 New York Times, dokazovaly, že vláda USA dlouhodobě a systematicky lhala svým spojencům a svým občanům ve věci války ve Vietnamu.
Dosavadní rozbory jasně dokládají, že analýzy otevřených zdrojů velmi dobře popisují nejenom hlavní směry, ale i detaily americké zahraničněpolitické aktivity a že i pro velmi detailní porozumění americké zahraniční politice bychom vlastně žádné interní dokumenty ani nepotřebovali.
Toto sbližování veřejné a důvěrné části zahraniční politiky, dlouhodobě pozorovatelné nejenom u americké diplomacie, je nesmírně povzbudivé. Srozumitelnější svět je také světem bezpečnějším a aféra WikiLeaks ukazuje, že se pohybujeme správným směrem. *
***
Hitem uniklé korespondence se stali >teflonová Merkelová«, >děvkař Berlusconi« či >alfasamec Putin«.
O autorovi| Josef Zieleniec, bývalý ministr zahraničí ČR
International 
Čeština