Politickou konečnou nemám

Politickou konečnou nemám

Mladá fronta DNES | 18.8.2010 | rubrika: Publicistika | strana: 10

První český ministr zahraničí. Bývalý senátor a europoslanec. Čerstvě kandidát Věcí veřejných na senátora v letošních volbách. Josef Zieleniec.

* Před loňskými volbami do Evropského parlamentu jste vyzval voliče, aby se rozhodli pro výměnu generací v české politice a dali hlas mladým. Pro letošní senátní volby to neplatí?

Platí. Ale Senát je z principu otevřen jen pro lidi starší, a navíc: výměna generací neznamená, že se musí vyměnit všichni.

* Takže pro vás ta touha po výměně generací neplatí?

Nemyslím, že jde jen o otázku staří versus mladí. To, co začalo s těmito volbami, je výměna lidí, kteří z politiky tyjí, v politice čachrují nebo jsou součástí korupčních systémů.

* Vy sám jste byl členem české vlády v době velké privatizace. Není to samo o sobě balvan na noze?

Posledními soudci jsou voliči. Byl jsem ministrem zahraničí, můj základní úkol byl usadit novou republiku v mezinárodním prostředí. I když se samozřejmě nemohu otočit zády od velkých transformačních kroků ani problémů, ke kterým došlo.

* Když šéf strany Radek John zahájil své slavné tažení proti politickým dinosaurům a potom si bývalého ministra posadí do čela jedné z pražských kandidátek, připadá vám to jako konzistentní postoj?

Dinosaurus je pro mne ten, kdo je znám jako dlouhodobá žába na prameni v české politice. Ten, kdo do české politiky přinesl aroganci a styl, který je tak typický pro nedávné období.

* Myslíte si, že volič mezi bývalými politiky rozezná žábu na prameni a nežábu na neprameni?

Především: volič je suverén. A pak: ano, přes vyspělý marketing jsem přesvědčen, že volič nakonec rozezná kvalitu politiků. Může to chvilku trvat, může se někdy splést, ale demokracie má potenciál neustále hledat vyšší kvalitu.

* Není po zkušenostech z postu ministra, kde vaše slovo bylo to hlavní v řízení resortu, kandidatura na řadového senátora trochu málo?

Myslím, že ne. Ty uvozovky, které jste naznačila u slova málo, bych ještě zdvojnásobil. Senát jako jediná instituce v České republice přímo volená občany má velmi silný mandát, především k formování veřejné diskuse.

* Veřejná diskuse, to jistě. Leč jako ministr jste byl zvyklý na to, že vaše jedno slovo mohlo rozhodnout, zatímco v Senátu případně budete členem houfu. To je jiná liga, jestli mi rozumíte.

… já vám nerozumím. Tyto ligy nehraju. Samozřejmě, že věci se mohou dít podle toho, co řekne ministr. Ale když ty věci nedělá správně, autority mu to nepřidá. Oproti tomu senátor má vůči ministrovi velmi silné kontrolní páky, například. Už jsem „pouhým“ senátorem byl a vím, jaký významný vliv jsem měl například na formování nového ústavního řešení pro Evropskou unii.

* Ale shodneme se alespoň na tom, že být členem jakéhokoliv kolektivního orgánu vyžaduje menší odpovědnost než být na špici řízení resortu?

Každá pozice je jiná. Na druhou stranu to vyžaduje schopnost se dohodnout, abyste své věci prosadil.

* Všechny ty otázky směřují k jednomu…

… to jsem zvědav, protože to tlačíte strašně.

* Je Senát vaše politická konečná, nebo míříte výš?

Já konečné nemám, ale zase nepřijímám hierarchii výš a výš. Mám své ideály a projekty, které bych chtěl realizovat a – uvidíme. Život přináší stále nové věci.

* Takže ambice a životní sny nemáte?

Moje ambice je spíš věcná. Evropská unie a korupce jsou témata, kterým se věnuji dlouhodobě. Budu rád, když ze svých věcných cílů něco splním. A myslím, že ten váš pohled mocný muž na ministerstvu a neodpovědní politici v parlamentu není správný. Mám zkušenost z obou stran a obě ty pozice mají velmi zajímavou perspektivu něco udělat. A vím, že možnost být prvním českým ministrem zahraničí s úkoly, které to na sebe vázalo, se nebude opakovat. Tak velké výzvy už nebudou.

* Co dožene konzervativce vašeho typu ke kandidatuře za tak netradiční stranu, jako jsou VV?

Zaprvé SNK-ED, za které jsem kandidoval do Evropského parlamentu, se dohodla na parlamentním volebním projektu s Věcmi veřejnými a považoval jsem svůj postup za solidární. A zadruhé: je to sice netradiční strana, ale mnohé z toho netradičního je zajímavé. Věci veřejné vtrhly do českého politického systému a jsou svým vnitřním fungováním pro mnohé málo pochopitelné, ale já si na nich velmi cením pokusu zbavit se stranických bafuňářů.

* Ale ona tzv. přímá demokracie je pravým opakem konzervativního způsobu rozhodování, kde mají hlavní roli politické strany – to vážně neskřípete zuby?

Myslím, že to tak není. Například ve Spojených státech je alfou a omegou konzervativního směru přímá volba nejen prezidenta, ale třeba i části policejního sboru. Republikáni taky pracují s tzv. tvrdým jádrem a sympatizanty strany.

* To ano. Ale ještě jsem neslyšela, že by jejich sympatizanti na bázi internetových anket ovlivňovali faktickou politiku republikánů.

Berte to jako pokus, který má své kořeny v zoufalé situaci českých politických stran, kde vládnou straničtí bafuňáři spolu s kmotry, kteří jsou taky externí, ale nejsou vidět. Chcete-li stranickým referendům něco vyčíst, tak počkejte, jak to bude fungovat dál. Neříkám, že to musí být úspěch, jen rozumím motivům, proč VV s tímto pokusem přišly.

* Vy sám jste se nějakého referenda účastnil?

Ne. Nejsem zaregistrovaný sympatizant.

* Proč ne?

Můj vztah k té straně je volný. Jsem za ně nezávislý kandidát, což ještě neznamená, že se musím ztotožnit se všemi procedurami, které tam probíhají.

* Invaze lidí z ABL do exekutivy vás taky nechává v klidu?

Nevím, jestli jde o invazi. Kdybyste spočítala lidi z Ekonomického ústavu, kteří na počátku devadesátých let přišli nejenom do vlády, ale i na pozice náměstků a špičkových úředníků, zjistila byste, že tady je ten jev daleko větší. Což je přirozené: když přichází ministr, chce se opřít o lidi, se kterými už pracoval a důvěřuje jim.

* Ale přece nelze srovnávat jako ministerskou líheň státní vědecký ústav a soukromou firmu se státními zakázkami?

Jistěže jsou to dvě různé instituce, ale snažím se zachytit psychologii člověka, který se stane ministrem. V době, kdy já byl ministrem, přišla se mnou taky řada lidí z mého předchozího pracoviště, protože jsem je požádal o spolupráci.

* Takže na tom nevidíte nic divného?

Může to být docela zajímavá zkouška integrity ministrů za Věci veřejné, protože málokdo je teď pod takovým drobnohledem jako tito lidé. A málokterá firma je dnes u nás tak zblízka sledovaná a analyzovaná.

* To je pravda.

… tak to tam napište, že je to pravda.

* Ulevilo se vám, že na rozdíl od poslaneckých kandidátů ti senátní nepodepisují žádnou smlouvu věrnosti?

Vůbec se mi neulevilo, protože já bych nic takového nepodepsal.

* Proč ne?

Důvodů je několik, počínaje formálně právními až po moji letoru věčně nezávislého člověka, který má svůj názor, kterého se drží. A když se dostane do konfliktu s nějakou institucí, tak spíše odejde, než aby znásilnil svůj názor.

* Takže pokud se nebudete u zásadní otázky shodovat s vedením Věcí veřejných, svůj senátorský post opustíte?

Tak to není. Při hlasování se budu řídit svým svědomím, to je dáno nejen ústavou, ale rozumím tak i charakteru své kandidatury za VV. Nakonec existuje dokument, tzv. etický kodex senátora za VV, kde je jako první bod jasně uvedena povinnost působit v souladu se svým svědomím.

* Jsem z toho jelen. Jiné požadavky jsou kladeny Věcmi veřejnými na vlastní poslance, kteří podepisují onu smlouvu věrnosti, a jiné na senátory?

Zaprvé VV jsou mladá strana a mnoho věcí se tam vyvíjí za pochodu, za nezkušenosti, veřejnou debatou. Na druhou stranu Senát není instituce tak silně stranicky vypjatá, nehlasuje o důvěře vládě a neschvaluje státní rozpočet, což jsou dvě klíčové záležitosti.

* Takže svědomí dovolíme v té méně důležité instituci a v té důležitější ho radši zatrhneme?

To adresujte někam jinam.

* Ale neřekl jste jasně, co uděláte, když se s vedením Věcí veřejných v zásadním hlasování neshodnete.

Budu hlasovat podle svého. To je normální uspořádání.

* Jenže kdyby tohle normální uspořádání aplikovali poslanci za Věci veřejné, zacálují – tuším – sedm milionů korun.

… tak, Věci veřejné se prostě snaží s otevřeným hledím řešit některé problémy. Ale taky se dovedou poučit z chyb. Jízlivost a výsměch, se kterými se setkávají od jiných politiků nebo novinářů – a odraz toho cítím i u vás – je daň za pokus přinést do politiky něco nového a originálního.

***

FAKTA Josef Zieleniec Narozen 28. dubna 1946 v Moskvě. Vystudoval Střední průmyslovou školu jaderné techniky a VŠE v Praze. V Ekonomickém ústavu ČSAV získal titul kandidát věd v oboru ekonomie. Po rozštěpení Občanského fóra v roce 1991 spoluzaložil ODS a stal se jejím místopředsedou. V letech 1992-1997 byl ministrem zahraničí. Na podzim 1997 se kvůli skandálům s financemi vzdal členství ve straně. V roce 2000 byl Zieleniec zvolen jako nezávislý za Čtyřkoalici do Senátu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 se stal poslancem za společnou kandidátku SNK-ED. Uvažuje o kandidatuře na prezidenta.

PŘÍMO K VĚCI s Barborou Tachecí Jejíma očima Vyrazil mi dech tím, jak se za poslední roky nezměnil. Připadal mi stejný, jako když na začátku devadesátých let dával novinářům základní lekce o tom, jak funguje demokratická společnost. Stejné brejličky, stejné kvalitní a konzervativní oblečení, stejný úsměv. A stále stejně nevíte, co se pod tím úsměvem vlastně skrývá. „Jsem emocionální tak, že to ani nepoznáte, to je princip mých emocí,“ pravil, když jsem ho požádala o výraznější gesta směrem k fotografovi. A bezděky se tak charakterizoval téměř dokonale. A jakoby na svoji obhajobu dodal: „Jsou lidé, kteří mávají rukama jak zběsilí, a jsou citově ploší.“ Konzervativní politik Josef Zieleniec mluví i o emocích konzervativně.