Pane docente, vloni skončilo vaše působení v Evropském parlamentu? Nebude vám vrcholná politika chybět?
Jak se to vezme. Jsem člověk politicky aktivní. Vždy mě zajímalo a bude zajímat, co se děje v naší zemi i ve světě a nechci sedět s rukama v klíně a jen kritizovat a přihlížet. Mám chuť něco dělat, ale že bych toužil po nějaké pozici, to ne! Vrátil jsem se přednášet na Newyorskou universitu, která má v Praze pobočku, a neměl jsem v úmyslu usilovat o návrat do vrcholné politiky. Strana, které jsem kdysi pomáhal na svět -SNK-ED – se však dohodla na volebním projektu se stranou Věci veřejné. Moje loajalita a také zodpovědnost k „vlastnímu dítku“ vedla k tomu, že jsem tyto aktivity podpořil. Musím přiznat, že přestože si vážím lidí, kteří tento projekt uvedli do chodu, netušil jsem, že bude mít takový úspěch. Mé politické angažmá se nyní jeví reálnější než na začátku, kdy jsem se k podpoře zavázal. Proto teď také zvažuji případnou kandidaturu v senátních volbách.
Jak byste komentoval nynější politickou situaci?
Tento poslední předvolební rok byl velice nervózní. Ale jsem rád, že se některé věci vyhrotily a že na povrch vyplavaly ty skutečně důležité problémy, jako je například téma korupce. Zvykli jsme si nahlížet na svět v pravolevé optice – na pravém břehu jsou strany, které více zdůrazňují problémy fungování ekonomiky, na levém ty, které kladou primární důraz na sociální aspekty fungování společnosti. Pandemie korupce dnes ale dosáhla takových rozměrů, že ať v pohledu z leva či zprava to je nepochybně nejdůležitější problém dnešní české společnosti. Těší mě, že si to uvědomuje stále více lidí bez ohledu na to, zda sympatizují s levicí či s pravicí. Konečně se k tomu musíme postavit čelem a rázně problém vyřešit. Korupcí napadený stát se brzy zhroutí, a to bych nechtěl zažít. Podívejme se na Řecko, které se dostalo do ohromné krize. Všude jsme slyšeli, že to zavinila nerozvážná rozhodnutí a lehkovážné hospodaření s penězi. Kdo zná Řecko, ví, že velkou část nezodpovědného jednání řeckých politiků a celé řecké veřejné správy má na svědomí právě korupce.
Povídáme si spolu před volbami do Parlamentu, ale článek vyjde až poté. Přesto se zeptám, máte nějaký recept na to, jak se zorientovat a podle čeho vybrat stranu, které věřit?
Já jsem se vždy snažil klást důraz na konkrétní osobnosti. Do volebního programu můžete napsat cokoliv, a sliby lze lehce pod nejrůznějšími záminkami nedodržet. Ale ten konkrétní člověk, o kterém víte, že má morální kredit, vám může být zárukou, že se nezpronevěří. Je třeba se zajímat o minulost politiků a dobře si pamatovat, jak se v určitých situacích zachovali. I z toho důvodu by se mi líbila změna našeho volebního systému – volit konkrétní osobnosti a ne kandidátní listiny sestavené podle podivného klíče.
Ale i když si zvolíte „svého poctivého“ poslance, jakou šanci má, že uspěje proti ostříleným matadorům?
Já si myslím, že v současné době se do Parlamentu nemůže dostat člověk, který by byl zcela mimo politiku. Kdo se chce prosadit, musí absolvovat určité mezistupně – nejdříve projít komunální politikou, krajskou politikou a postupně získává zkušenosti. Také se musí prosadit uvnitř stranické struktury, což není vůbec jednoduchá záležitost.
Samozřejmě politici, kteří v poslanecké lavici již seděli, mají výhodu. To ale neznamená, že bychom jim měli dávat přednost, protože se „vyznají“. Potřebujeme nové tváře se svěžími ideály. A já jsem rád, že se to již děje.
Mluvili jsme o volbách a o tom, jak si vybrat své kandidáty. Co však dělat během volebního období, když nejsme spokojení?
Politika je odrazem společnosti. Není to tak, že politici jsou špatní a zbytek společnosti je úžasný. V okamžiku, kdy lidé budou aktivnější a budou žádat nápravu a vysvětlení, změní se i politika. Lidé by si neměli nechat vše líbit a jenom čekat na volby. Já vidím velký potenciál v nejrůznějších občanských sdruženích. Ta navíc nejčastěji pracují na komunální úrovni, a to je podle mne klíč k nápravě i té „velké“ politiky. To nevadí, že hájí nějakou zdánlivě zanedbatelnou věc v malé obci, ale už vysílají signál, že se dokáží bránit. V této věci jsem optimista a s nadšením sleduji, jak občanská společnost začíná fungovat. Třeba v Praze pracují sdružení, která účinně bojují proti zabírání a zastavování zelených ploch. To je oblast, kde je nesmírně rozšířená korupce. Tlaky na prodání lukrativního obecního pozemku nějaké developerské firmě jsou vždy obrovské a já jsem rád, že dnes už občané nacházejí způsoby, jak přimět radnice, aby braly v úvahu také něco jiného než jenom peníze od developerů.
Jak zabránit korupčnímu chování?
Zprůhlednit co nejvíce informací. Ať už se to týká toku peněz ze státního rozpočtu nebo i jednotlivých rozhodnutí politiků. Občan má právo vědět, za co který politik nese zodpovědnost. Bohužel dnes, i když se nějaká kauza provalí – třeba Opencard, tak už je pozdě. Obrovské ztráty již nelze nahradit a navíc jsou stopy zametené a lze těžko proniknout k jádru věci. Přitom je možné docílit absolutní průhlednosti v utrácení veřejných peněz. V době internetu není problém, aby všechny smlouvy, které se týkají veřejných peněz, byly veřejně přístupné. Měl by platit zákaz vkládat do takových smluv utajovací doložky. Důvody, kterými se ohánějí politici, když zdůvodňují tajnost takových smluv, jsou falešné a zastírající. Například ministerstvo obrany utrácí desítky miliard korun, které nejdou přes veřejné soutěže, a záminkou pro to je starost o obranyschopnost země. To ale není pravda. Obranyschopnost může ohrozit zveřejnění technických dat, nikoliv obchodních informací.
Víte, je nutné si uvědomit, že touhu lidí získat moc a s ní peníze nemůžeme vymýtit. Pokušení je veliké! Proto je třeba nastolit systém, který by takové jednání maximálně ztížil. Také je nutné změnit nahlížení na osoby, které nečestným způsobem získaly majetek. Dnes se na takové lidi hledí téměř s úctou, jací jsou to šikulové. Mohou normálně fungovat ve veřejném životě. To nesmí být! Měli by být odsuzování nejen trestně a politicky, ale také společensky. Jejich jednání by mělo být předmětem opovržení.
Lze mít v police přátele?
Je dokázáno, že nejvíce přátelství získáte v mládí. V pozdějším věku už to není tak jednoduché. Spíše jde o důvěru, partnerství, fér jednání. Jsem vděčný osudu, že jsem za svou kariéru poznal celou řadu velice kvalitních lidí, se kterými se vždy rád setkám. Ale bohužel i ty, kdo férově nejednají. Velice vypjaté období jsem v tomto směru zažil v roce 1997, kdy jsem na protest proti finančním čachrům, které měly nepochybně korupční původ, rezignoval na post místopředsedy ODS. Najednou vidíte, kolik lidí se přetvařovalo a tvářilo se jako přátelé, ale ve skutečnosti jim záleželo jenom na moci a vlivu. Ale i tato zklamání jsou potřebná, aby si politik uvědomil, že v těch skutečně nejdůležitějších rozhodnutích se musí spolehnout jenom na sebe a na své svědomí.
Doc. Ing. Josef Zieleniec, CSc.
* Josef Zieleniec věnoval většinu své profesionální dráhy práci v oblasti ekonomie. Před rokem 1989 pracoval ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky a později v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd.
* Počátkem roku 1990 Josef Zieleniec spolu s Janem Švejcarem založil a stal se prvním ředitelem Centra pro ekonomický výzkum a vzdělávání (CERGE) na Univerzitě Karlově v Praze. V té době byl Josef Zieleniec rovněž jmenován docentem ekonomie a stal se členem Vědecké rady Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
* Je spoluzakladatelem Občanské demokratické strany a pracoval jako místopředseda strany od roku 1991. Po volbách 1992 byl Josef Zieleniec jmenován ministrem mezinárodních vztahů České republiky. Byl jedním z vyjednavačů podmínek rozdělení Československé federace. Na toto nelehké období vzpomíná s úctou. „Stálo před námi těžké rozhodnutí, které ovlivnilo další budoucnost země. Jsem pyšný, že jsem u toho mohl být. Podařilo se nám to zvládnout po všech stránkách a díky tomu jsou naše vztahy se Slovenskem a Slováky přátelské.“
* Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 byl jmenován ministrem zahraničí samostatné České republiky. Po volbách v roce 1996 zastával úřad místopředsedy vlády a ministra zahraničí. Během svého působení na Ministerstvu zahraničí Josef Zieleniec zahájil a vedl jednání, která vyústila v historické smíření mezi Českou republikou a Německem. „V té době to bylo velice třaskavé téma a vedly se velké politické spory. Mám radost, když cítím, že i moji dřívější odpůrci uznali toto řešení. Díky tomu se nám otevřel bezkonfliktní vztah s naším největším sousedem, se kterým nyní máme jedny z nejlepších vztahů v celé historii. Pomohlo nám to i v přijetí do EU.“
* V říjnu 1997 Josef Zieleniec odmítl přijmout kontroverzní rozhodnutí o financování Občanské demokratické strany a odešel z vlády a z ODS.
* V roce 2000 byl jako nezávislý kandidát zvolen senátorem za Prahu 4, a to hned v prvním kole se ziskem 52,11% hlasů. V Senátu se stal členem výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.
* Ve své práci v Senátu se zaměřil na problematiku evropské integrace a na boj proti korupci (např. vypracoval, společně s nevládní organizací Transparency international, návrh nového zákona o střetu zájmů). V únoru 2002 se stal delegátem Senátu v Konventu o budoucnosti Evropy. V Konventu pracoval po celou dobu jeho existence až do července 2003 a spolupodílel se tak na přípravě návrhu první ústavy Evropské unie.
* V roce 2004 se Josef Zieleniec stal poslancem Evropského parlamentu na kandidátce SNK-ED. V Evropském parlamentu byl členem zahraničního výboru.
* v roce 2009 po ukončení mandátu v Evropském parlamentu se vrátil k povolání vysokoškolského učitele. Přednáší na pražské pobočce Newyorské univerzity.
International 
Čeština